Vždy jsem si říkal, proč je IPA, jejíž české jméno je Mezinárodní fonetická abeceda, založena na latince. Nejen, že latinka není zrovna mezinárodní; její znaky nijak graficky neodpovídají vyslovené hlásce. Mimo to – přidáváním všeljakých diakritických znamének, háků apod. se stává opravdu ošklivou. Cílem této konstrukce je vytvořit vizuálně přívětivou fonetickou abecedu, která je univerzálnější než IPA, ale mnohem jednodušší na zvládnutí, jelikož je založena na logickém procesu utváření symbolů.

Možná jste si všimli, že souhlásky jsou definovány dvěma „velkými“ a jedním „malým“ parametrem – způsob artikulace a místo artikulace jsou ty velké, znělost/neznělost onen malý (protože nabývá pouze dvou možných hodnot). Pro vyznačení hodnot velkého parametru používám tyto symboly:

Symbol vypadající jako zpětné lomítko je „centrální“, zaoblené symboly jsou „opačné“ k špičatým. Nicméně, jak uvidíte, udržují také lingvistickou logiku. Ve skutečnosti použijeme symbolů více, ale tyto dodatečné symboly budou značit zřídka používané (doplňkové) koncepty.

V tabulce pulmonických souhlásek můžete vidět snad všechny jednoduché pulmonické souhlásky, které člověk může vytvořit. Osa místa artikulace je seřazena podle stoupající hloubky v ústech/hrdle, osa způsobu artikulace podle rostoucího průchodu vzduchu ústy.

Ne všechny pulmonické souhlásky jsou tohoto typu, některé jsou dvojitě artikulované (nejčastější jsou t͡s, d͡z, t͡ʃ a d͡ʒ). Ty v UPA vyznačujeme spojením souhlásek obloučkem, čtyři zmíněné by byly:

Z tohoto zápisu např. rovnou vidíte, že d͡ʒ je jen znělé t͡ʃ apod..

Některé souhlásky jsou koartikulované. Místo koartikulace je vyznačeno přidáním menšího symbolu doleva. Tedy labializované (dʷ), labio-velarizované (dʷ), velarizované (dˠ), labio-palatalizované(d^ɥ), palatalizované (dʲ), a faryngalizované (dˁ) d by bylo:

Nazalizaci zapisujeme jako „glotalizaci:

Další důležitý koncept je uvolnění. Nazální uvolnění (dⁿ) značíme připojením nazálního symbolu doprava, neznělou aspiraci (tʰ) značíme jako „aproximální uvolnění“, znělou (dʱ) pak přidáním čárky k neznělé, laterální (dˡ) přidáním laterálního symbolu a neslyšné uvolnění tečkou:

Samohlásky tvoří další důležitý koncept. Opět jsou charakterizovány dvěm velkými a jedním malým parametrem – otevřenost a přednost jsou velké, zaokrouhlenost malý.

V tabulce samohlásek by měla být osa přednosti chápána jako relativní parametr „co nejvíce vpředu“ k dané z otevřenosti (není možné vyslovit plně otevřené a přední a).

Opačné symboly pro samohlásky umožňují nejen použití stejných komponent jako pro souhlásky, ale také nabízejí dobrý základ pro kerning. Podívejme se na následující příklad, který ukazuje anglické slovo international (zapsáno ɪntənæʃənəɫ):

Takový výsledek je velmi esteticky potěšující.

Dvojhlásky se v IPA vyznačují diakritikou. Čeština obsahuje např. ou̯, au̯, eu̯. V UPA se dvojhlásky zapisují spojením hlásek obloučkem. Tři zmíněné by byly:

Trojhlásky by se zapsaly obdobně.

Dlouhou samohlásku označíme přidáním čárky, například á (a:)

Nazalizaci značíme obdobně jako u souhlásek, ã by bylo:

Abychom náš seznam hlásek zkompletovali, musíme uvážit také nepulmonické hlásky.

Protože principům mlaskavek moc nerozumím, nebudu se o nich rozepisovat.

Přízvuky značíme stejně jako v IPA, tj. malou čárkou nahoře nebo dole před hláskou, např. jako

ve slově ɪntə’næʃənəɫ. Interpunkce v delších textech může být libovolná, ale doporučuji používat spíše svislou čáru místo tečky a poloviční čáru místo čárky:

Zde je vzorový text zapsaný v UPA, IPA (bez přízvuků) a anglickém originále.