V ideálním případě by každé číslo (ve své abstraktnosti) mělo mít svůj vlastní symbol. Vzhledem k tomu, že čísel je nekonečně mnoho a naše myšlení je omezené, používaly se v historii různé způsoby zápisu větších čísel za pomoci menších. Jako zdaleka nejužitečnější se ukázal poziční zápis, kdy použijeme konečné množství číslic (jejich počet je báze soustavy), kdy každá cifra značí násobek příslušné mocniny.

Staří Babyloňané používali šedesátkovou soustavu (která je velmi výhodná co do počtu dělitelů a myslím, že je to poslední člověkem zvládnutelná soustava, protože dalším vhodným kandidátem je základ 420). Jejich číslice ovšem byly v praxi nepoužitelné, protože byly příliš velké (jednalo o symbol, kde počet „vodorovných šipek“ udával počet desítek, počet „svislých šipek“ počet jednotek; při budování symbolů jim tedy pomáhala desítková soustava).

Mým cílem bylo vybudovat systém číslic, které jsou dostatečně kompaktní a zároveň ukazují hlubší matematickou logiku. Zde jsou:

Myšlenka je prostá – každé prvočíslo má symbol bez „prostřední“ části, každé složené číslo obsahuje symboly prvočísel, ze kterých je složeno. Svislá čárka, kolečko a šikmé čárky znamenají první až pátou mocninu. Způsob tvoření číslic zároveň ukazuje na to, jak označovat i vyšší čísla.

Symboly prvočísel

Prvočísla dělím (pro snažší zapamatování a hlubší vhled) do pěti skupin. Aby člověk uměl počítat v šedesátkové soustavě nezávisle na desítkové, je vhodné si čísla umět představit, nejlépe asi vizualizovaná tečkami v rovině či prostoru. Proto u nich uvádím zápis pomocí druhé mocniny (kterou si člověk představí jako čtverec).

Mezi malými a velkými prvočísly lze nalézt mnoho podobností. Všechna jsou prvočíselná dvojčata, tj. mají prvočíselného souseda lišícího se o dvě. Symboly pro prvočíselné dvojče jsou osově převrácené podle svislé osy. Menší čísla ze skupiny mají vodorovnou čárku nahoře, větší dole. Ve obou skupinách jsou druhé mocniny u druhých dvou brány z o jedna většího čísla než u prvních dvou, zbytky jsou vždy různá čísla. Vložená prvočísla jsou osamocená (nemají dvojče) a jsou k sobě duální v tom smyslu, že jejich součet je 60. Koncová a počáteční prvočísla jsou si také podobná – symbol pro gu je podobný tu a ge symbolu re, což naznačuje jejich vzájemnou velikost a to, že se nejedná (vzájemně) o prvočíselná dvojčata. Symbol pro gi je podobný fi a naznačuje, že gi je první z prvočíselných dvojčat, ale 61 už není číslice soustavy. Lze si také všimnout, že všechna prvočíselná dvojčata do sebe přejdou překlopením podle svislé osy a všechna osamocená prvočísla jsou podle této osy souměrná.

Názvosloví prvočísel

Názvosloví kopíruje strukturu naznačenou v minulém odstavcl. Samohlásky čísel z velkých skupin jsou -u, -e, -i, -a. Vložená prvočísla a neprvočísla mají samohlásku -o. Souhlásky jsou voleny tak, aby byl co nejjednoznačněji vidět (a slyšet) význam. Proto jsou u všech prvočísel různé, kromě (zřídka používaných) koncových, kde naopak g značí, že jsou největší (great, grand, giga, giant…)

Mocniny prvočísel se určují koncovkami – ty jsou -k pro druhou, -l pro třetí, -b pro čtvrtou a -j pro pátou (jsou voleny tak, aby se při tvoření názvu nesetkaly dvě stejné hlásky za sebou). Je tedy např. rek = 9, tub = 16. Koncovky jsou volené tak, aby se při tvoření názvu nikdy nemohly setkat dvě stejné hlásky za sebou.

Tvoření ostatních číslic

Větší číslice tvoříme jednoduše tak, že zahrneme symboly všech prvočísel v jeho rozkladu (ne zcela pravidelným způsobem, estetika je také důležitá). Názvy formujeme od menších prvočísel k větším prostým nabalováním slabik. Všechna čísla od nuly do šedesátky tedy jsou:

Pokud zachováme běžný model výslovnosti čísel, tj. „počet řád počet řád…“, musíme pojmenovat také čísla větší než 59. Pojmenování najdete v následující tabulce. Všechna jména řádů končí na „k“, protože tímto písmenem nezačíná žádné jméno číslice. Vnitřní „o“ symbolizuje, že jde o „doplňkový koncept“ a je vhodné proto, že jde o nejméně častou samohlásku ve jméně číslic. Počáteční písmena jsou volena tak, aby využívala zcela odlišné způsoby artikulace (ve skutečnosti jsou seřazena odpředu dozadu, co se týče místa artikulace a jedná se o nazálu, frikatívu, sykavku, neznělou plozívu a znělou plozívu) a byla tak dobře rozeznatelná ve výslovnosti. Také je dbáno na to, aby nekolidovala s koncovými písmeny pro mocniny:

Čísla za šedesátkou čteme jako mokno, moktu, mokre…, za stodvacítkou jako tumok, tumokno, … a tak dále (například = tufokremokfi).

Pomocí tohoto postupu můžeme zapsat čísla až do gigokgitokgisokgifokgimokgi = čtyřicet šest miliard šest set padesát pět miliónů devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět. Pak tvoříme jména opět pomocí nižších a vyšší násobek oddělujeme pomlčkou, například mok-gok znamená „mok goků“, tj. šedesát krát gok. Největší pojmenovatelné číslo (bez vnořování předchozí konstrukce) tedy je = gigokgitokgisokgifokgimokgi- gigokgitokgisokgifokgimokgi = třicet šest triliónů dvě stě sedmdesát devět biliard sedm set pět biliónů pět set devadesát devět miliard devět set devadesát devět miliónů devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět = 36279705599999999999. Předpokládám, že je to číslo dostatečně velké na to, aby vnořování předchozí konstrukce nebylo vůbec nutné definovat.

Záporná čísla značíme čárkou nad číslem, tj. např. = -36. Nazýváme je přidáním k na začátek jména, tedy např. ktukrek (mínus třicet šest). Zlomky zapisujeme standardní zlomkovou čarou, ovšem stejně vysokou jako číslice. Tj. = 4/7, = 44/23. Nejedná se o zápis matematické operace, nýbrž čísla. Vyslovujeme pomocí přidaného „o“ s pomlčkami, např. tuk-o-sa (čtyři sedminy), tukmu-o-ho (čtyřicet čtyři třiadvacetin). Pokud je v čitateli jednička, můžeme ji vynechat a říci pouze např. o-sa (sedmina).